Zpropadený kondicionál aneb Jak se vlastně správně tvoří podmiňovací způsob v češtině?

17. 7. 2013

"Mohla by jsi se podívat do diáře?"

"Přišel by jste zítra? Teď mám práci."

"Ale mohli by jsme to stihnout večer, ne?"

"To bysme teda nemohli. Večer budu věnovat studiu podmiňovacího způsobu, protože cítím, že náš rozhovor je tak nějak v nepořádku."

Účastníci tohoto krajně nepravděpodobného a didaktického rozhovoru se statečně snažili tvořit tvary podmiňovacího způsobu (neboli odborně kondicionálu), ale bohužel se jim to ani jednou nepodařilo. První tři zvýrazněné tvary jsou nesprávné, poslední je nespisovný, ale v mluvené češtině, při neformálních rozhovorech běžný a přijatelný. Pokud bychom do posledního tvaru připsali j- a vytvořili podobu nemohli by jsme, pak by byl i tento tvar nesprávný.

Nevím, co lidi inspiruje, přidávat do podmiňovacího způsobu j- a psát pomocné sloveso odděleně. Možná představa, že "je to tak jemnější". Pejsek si taky myslel, že í je jemnější a vybranější než ej nebo ý, a proto, jak vysvětlil kočičce, se do dopisu dětem (který neobsahoval téměř žádné ypsilony:-) vychovaně podepsal "Písek". Většina takto chybujících pisatelů (v mluvené řeči ono j- zaniká) se domnívá, že součástí pomocného slovesa je přítomný tvar od být, že je to ta poslední část ve tvaru mohli by jste.

Není tomu tak. Podmiňovací způsob v češtině se tvoří pomocí příčestí minulého významového slovesa (mohli) a pomocného slovesa být v podmiňovacím způsobu (bychom). Pomocné sloveso je v jednoduchém tvaru, píše se tedy vždy dohromady. Jeho podoby jsou přesně dané: bych, bys, by v jednotném čísle a bychom, byste, by v množném čísle. Tučně jsou zvýrazněné koncovky těchto zvláštních a od původu staročeských tvarů. Třetí osoby v obou číslech koncovku nemají, proto asi uživatelům češtiny nečiní takové potíže. Zmíněné tvary byly před několika sty lety převzaty (a trochu poupraveny – liší se 2. os. č. j. a 3. os. č. mn.) ze staročeského jednoduchého minulého času, který už dnes neexistuje a který se nazýval aorist. Aorist označoval uzavřený, většinou jednorázový děj pobíhající v minulosti. Např. bych, by, by, v množném čísle bychom, byste, bychu (novočesky byl jsem, byl jsi, byl, byli jsme, byli jste, byli). Od 15. století aorist v češtině zanikal a byl stále častěji nahrazován préteritem, které minulý děj vyjadřuje dodnes (např. vedl jsem, byl jsem). Jediné pozůstatky staročeského aoristu se dodnes dochovaly právě v našem novočeském podmiňovacím způsobu. Proto bychom si ho měli hýčkat!

Zvláštní kapitolou je tvoření podmiňovacího způsobu u zvratných sloves (smát se, podívat se, vzpomenout si). Tady někdy činí potíže 2. osoba jednotného čísla. Ve spisovné češtině se kondicionálová koncovka -s z tvaru bys přesouvá a připojuje ke zvratné části slovesa. Není žádný důvod, aby se v tomto tvaru používal přítomný čas slovesa být. Tedy nikoliv smála by jsi se, podíval by jsi se, vzpomněla by jsis, ale spisovně jedině smála by ses, podíval by ses, vzpomněla by sis. Nezapomeňte hýčkat také zvratná slovesa v kondicionálu:-)

Zdroje:

Arnošt Lamprecht – Dušan Šlosar – Jaroslav Bauer. Historická mluvnice češtiny. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1986, s. 232-239.

Josef Čapek. Povídání o pejskovi a kočičce jak spolu hospodařili a ještě o všelijakých jiných věcech. 15. vyd. v Albatrosu. Praha: Albatros, 2000 – stránky nevím, přečtěte si to celé, je to pěkné:-)

A nebo se podívejte na pohádku Jak pejsek s kočičkou psali psaní.